I když jsem bydlela na vesnici tak jsme neměli doma opravdu hodně zvířat, jako to mívají ostatní naši sousedé na vesnici. Já jsem vždycky byla taková, že jsem chtěla mít doma zvířata. Moji rodiče si se mnou samozřejmě užili hodně. Prý jsem byla opravdu hodně vzteklé dítě, takže si rodiče se mnou prý nevěděli velmi často rady. A kolikrát zkoušeli věci po dobrém, ale nefungovaly, což se nyní v dospělosti moc divím.

Doma mám už i kočku.

Tak to potom zkoušel i po zlém. Rodiče mi dali tolik zarachů a tolik zákazu, že to ale stejně nepomohlo. Moje máma a taky táta mi řekli, že ty jejich zákazy spíše naplňovaly opačný výsledek. Prý jsem byla ještě protivnější a taky jsem potom více zatoužila po zakázaném ovoci. To je logické. Protože zakázané ovoce přeci nejlépe chutná. Tohle vám nemusím potvrzovat jinak, protože tohle je pravda. No řekněte mi, kdo z vás něco nechtěl poznat něco zakázaného? Já ano a stále po tom toužím. Nicméně ale abych se vrátila ke zvířatům, tak sousedku jednoho dne napadlo, aby mi rodiče pořídili štěně. Že prý se zvířetem každé dítě se zklidní a zjihne.

Na vesnici nám běhají i lišky.

A moji rodiče tomu moc nevěřili, ale řekli si, že když bydlíme na vesnici, tak nějakého psa přeci jen pořídí. Došli jsme tedy s rodiči do útulku. Bylo tam opravdu mnoho krásných pejsků a štěňátek, že jsem si nakonec jedno malé štěňátko vybrala. A od té doby jsem se opravdu uklidnila, protože jsem se stále mazlila se psem a hrála jsem si s ním. Od té doby nedám na psa dopustit a myslím si, že pes je opravdu nejlepší přítel člověka. A znáte třeba například kynologii nebo canisterapii? Canisterapii čili nauce o psech se věnuji už více jak deset let. Vyznám se v psím výcviku a je to zároveň taky moje práce a koníček. Jsem opravdu moc ráda, když můj koníček je zároveň mou prací. Takhle jsme to vždycky chtěla dělat. A práce se psy je úžasná.